La Palud-sur-Verdon → Apt

Pondělí 11.10. 2010

 

Myslím, že to tak asi mělo být. Prostě jsme v tomhle kempu měly zůstat i další noc, pařit s Italama a seznámit se se Slovenkou Matiou. Klárka teda jako obvykle říká, že si to objednala, že ještě chtěla vidět Maxe - pastevecký pes, nádherné velké bílé zvíře. Taky nám teda už na začátku objednala, že máme potkat nějakého francouzského kamaráda (ideálně mladého hezkého), za kterým budeme do Provence jezdit na výlety. No a prý si ty objednávky nahoře občas trochu doplní nebo to přesně nepochopí, takže tohle bylo splnění objednávky, jen nám omylem poslali Italy a ne Francouze :-)

Ráno pro mne začalo tradičně čajem a čerstvým pečivem. Pro holky startovalo českou kávou, pokračovala italskou kávou a pak přišla ještě francouzská káva od Matii.To když jsme za ní dorazily, abycho se se Zus zaobíraly jejím bolavým krkem. Je to hrozně zajímavá ženská - je z Bratislavy, dvakrát se zamilovala ve Francii na skalách a už tu zůstala. Jen prý rozvod s národním hrdinou není jednoduchý. No, pro jistotu si na to dám v budoucnu pozor :-) Teď každopádně Matia (dříve Poláčková :-) vymýšlí mimo jiných věcí, jestli třeba na nějaký ten týden v sezoně nezkusit angažovat ve své „gite l´escales“ nějakou fyzio. Pro ty nebohé horolezce, kteří jsou bolaví ze stometrových cest v kaňonu. Takže si na nás se Zus vzala telefonní čísla. Pravděpodobně jí to nadšení do další sezóny opustí, ale třeba ne a budem mít veselou brigádu :-))

Po včerejším putování jsme dneska zase úplně umrtvené a tak asi čtyři hodiny chodíme po Moustiére a kocháme se. Je to další z malých malebných městeček. Kamenné dláždění tisíce odstínů, vysoko na skále kaple se zavěšenou hvězdou (až doma jsem si v průvodci přečetla, že je to typicky turistická profláknutá záležitost, psali o tom trochu nelichotivě, ale informace o davech lidí asi neplatí pro polovinu října, takže my jsme ten údajný kýč nepocítily), ze které se ukazuje i tisíce odstínů střech a dneska i nebe. Vzory v mracích snad nemají hranice, co kousek nebe, to paleta barev.

Zase jsem neodolaly a podlehly volání žaludku a přemlouvání chuťových pohárků. Restaurace, kde kotvíme na dnešní oběd je pizzerie, která vypadá spíš jako útulná kavárna. Malý prostor uvnitř je vyplněný fotkami, obrazy levandulových polí, keramikou, poličkami, často vlastně asi věcí velmi odlišných a špatně kombinovatelných. Všude je spousta pastelových barev. Racionálně by si člověk řekl, že je to řpeplácané, ale celek je naopak útulný, příjemný a neuvěřitelně hravý. Ale špatně se to popisuje. Takže je třeba to fotit, ale upřímně, na ty fotky jsem docela zvědavá, protože si nemyslím, že bych se na nich dokázala tvářit inteligentně, výrazem odpovídajícím kavárně. Spíš to bude vypadat jako z pomocné školky a ty hravé barvy z pozadí to jen podpoří :-)

Jídlo nás ani tentokrát nezklamalo. Předkrm ze salátu, vlašských ořechů, nivy a zalitý olivovým olejem a trochou balzamika mě oslovil a rozhodně si ho hodlám dělat doma ke druhé nebo třetí večeři :-)

Cestou jsme potkaly obchod s velkou zásobou pohledů a přání. Modří už vědí - nastala chvíle mojí pohledové nakupovací horečky, která bude mít plynulé pokračování při nejbližší příležitosti, kdy budu s jiskřícím zrakem pohledy psát :-) Z dnešního dne mám navíc tři krásná přání, kterým rozhodně hodlám pořídit slušivý zelený rámeček a pověsím si je na Hradčanské na zeď. A inspiraci na poličky na knihy třeba ještě taky dotáhnu do konce :-)

No a pak už jen dlouhá cesta do Apt. A tradičně několik marných odboček do dálek za již zavřenými kempy. A taky jedna odbočka k větrnému mlýnu, u kterého jsme uspořádaly ďábelskou fotografickou přestřelku, jejímž cílem bylo ulovit co nejvíc fotek fotících zbylých dvou aktérek.

Po dlouhé cestě a opakovaném projetí centra jsme v centru města konečně našly kemp. Mně přijde velmi luxusní a jsem ráda, že už někde jsme, večeříme, popíjímedalší z řady luxusních růžových vín a smějeme se, až nám tečou slzy.

Stan po ranním balení v dešti nakonec není tak mokrý, jak jsme se bály, neprší a dokonce už máme i plán na zítřek :-)