A JAK BY SE DALO TO NAŠE CESTOVÁNÍ KRÁTCE SHRNOUT?

Jely jsme tři a jak řekl Slávek Vurst, je to počet, , kdy je to vždycky 2 na 1. A jak to bylo u nás? 2 fyzio + 1 designérka grafička. 2 řidičky + 1 neřidička. 2 kuřačky + 1 nekuřačka. 2 kafařky + 1 čajařka. 2 pijačky vína + 1 ucucávačka vína. Něco málo na té teorii možná bude :-)

Na výlet s námi vyrazily tři rozličné fotoaparáty, všechny v permanentní pohotovosti, takže mám podezření, že na všech fotkách budeme buď s foťáky v rukou a nebo při jídle, protože snad jen při něm jsme foťáky odkládaly.

Cestovaly jsme korábem jménem Kia Sorento, což na první pohled není malé auto, ale občas jsem měla pocit, že je buď menší a menší, nebo se naše věci stále nafukují. Každopádně v úzkých uličkách provensálských měst se spíš zdálo, že se nafukuje i auto.

V každém průvodci Provence se člověk dočte o levanduli, která bohužel v říjnu už nekvete. Co je ale věčné a stálé po celé Provence je její barva a vůně (myslím levanduli samozřejmě), které se prostřednictvím všemožných věcí derou na výsluní slávy asi o to víc, když jim nekonkurují voňavá kvetoucí pole. Fialovou člověk najde i na četných okenicích a dveřích, z malých obchůdků útočí levandule z milionu různých mýdel. Co se týče vůní, nevyhrává to zdaleka jen levandule, i v říjnu tu stále kvete spousta kytek, které člověka chytnou za nos. Ve městech se pak odehrávají doslova voňavé hody a nejvíc, když je na náměstí trh. O přízeň čichových buněk se dere koření, sýry, salámy, olivy, ryby, samozřejěm nechybí mýdla a celek většinou doplňuje nějaká pekárna a restaurace poblíž. Pokud člověk chce být s Provence těsně spjat i cestou domů nebo ještě doma, má několikmožností. Nám se pro dlouhé cesty osvědčila intenzivní vzpomínka prostřednictvím zrajícího sýru uvnitř auta :-) Francouzské jídlo je kapitola sama pro sebe a řekla bych k tomu asi jen to, že Francouzi prostě umí jíst a dopřát si místní menu byl pro mne svátek.

Důležitý poznatek nám přibyl v oblasti map. Vlastně jich je hned několik:

1)                  Je dobré mít ke GPS v autě i mapu. I pan GPS se totiž občas ztratí nebo octne v poli.

2)                  Někdy se vyplatí panu GPS věřit.

3)                  GPS je smaostatná inteligence a občas si chce bez udání důvodu dát pauzu a VŮBEC nic nedělat.

4)                  Francouzské mapy jsou z velké části jen hrubé náčrty, které mohou velmi dobře posloužit ke zjištění, zda je cíl vpravo nebo vlevo. Víc od nich člověk nemůže chtít. A rozhodně nelze očekávat, že turistickou mapu lze zakoupit v turistických informacích.

Kempy jsme poznaly rozmanité, obří i takřka rodinné, levné i drahé, slunné i stiné, ale pro většinu z nich byla typická zima a horká voda nebyl úplně samozřejmý úkaz. No, dá se, ale v půlce října to potom není žádný luxus :-)

Cesta to byla rozhodně příjemně pestrá, okusily jsme kopce i města, víno i výtečné jídlo, plkaly i řešily skoro filozofická témata, mluvily i mlčely a dokonce jsme i nakupovaly (závěrečné šílenství v intermarché už víc není třeba popisovat :-)

Takže jedou větou: bylo to báječné a hned bych jela znova. Díky, holky!

Bollen → St. Paul-Trois-Chateaux → a pak už přes Německo do Prahy

Čtvrtek 14.10. 2010

Musím přiznat, že noc ve Formuli byla příjemná. Luxusně jsem se vyspala, vstávala jsem do teplé místnosti, jak už jsem zmínila, bylo teploo i na záchodě, balily jsme suché věci, při snídani jsme seděly pohodlně na posteli, … prostě se děly věci, které už se dlouho neděly. Při opuštění hotelu jsme vzhledem k množství bagáže musely vypadat, že si hotel celý odnášíme pryč :-)

Poslední zastávkou naší cesty bylo St. Paul-Trois-Chateaux, kde jsme vzaly útokem místní intermarché. Jako člověk, který nemá rád velké nákupy, jsem trochu trpěla, ale na druhou stranu jsem se Klárčinou a Zuzčinou nákupní horečkou výborně bavila. Pod heslem „mě pak vždycky doma mrzí, že jsem toho nekoupila víc“ holky vytrvale vyšlapávaly cestičku mezi regály s vínem, regály se sýry a plnícím se nákupním košem. Výsledný výkon 17 lahví pro Klárku a 15 lahví pro Zuzku byl pro mne obdivuhodný. K tomu jsme samozřejmě nakoupily i zásobu sýrů, které o sobě dávaly vědět celou cestu do Čech a při každé čůrací a kouřové pauze nás vždy intenzivně vítaly zpátky v autě :-)

Intermarché jsme opouštěly kolem poledne. Krom bouračky na dálnici, stojící kolony a našeho adrenalinového objíždění téhle patálie někde u Colmaru se už cestou stalo jen to, že v celém Německu byla mlha hustá tak, že by se dala krájet a tam, kde nebyla mlha, byl panáček s lopatou, který přesýpal hromadu ( = značka práce na silnici). Vyjímečně jsem seděla vepředu a snažila se pomáhat navigovat a nenechat řidiče usnout. Ovšem když jsem kolem druhé v noci už začala usínat, byla moje snaha o pomoc dost kontraproduktivní - když jsem se probudila, vyděsila mě ještě v polospánku nějaká cedule a přesvědčovala jsem nebohou Klárku, že měla odbočit. Samozřejmě nikam odbočovat neměla a naštěstí se mnou nenechala přesvědčit. Měla jsem radši jen spát...

Asi v půl čtrvté ráno jsme dorazily do Prahy a v půl páté už jsme konečně parkovaly auto na Hradčanech, kde jsme se Zuzkou končily. Zus byla díky několika kafím a litru coca-coly notně naspídovaná a tak jsme ještě před svítáním musely všechno trochu probrat :-)

A tak jsme se šťastně vrátily domů. Bylo asi 5h ráno už 15. října.

Villeneuve-les-Avignon → Chateauneuf-du-Pap → Gorges d´Ardeche → Bollen

Středa 13.10. 2010

Tak Villeneuve byl nejdržší kemp za celou cestu, 21 €. A navíc pěkně ošklivý - hodně veliký ohrádky z živého plotu všude, skoro všechno je ve stínu stromů, což je asi super v parném létě, ale v neparném říjnu to neocením...

Na Zuzčino přání jsme dneska vyrazily do Chateauneuf-du.Pap, ochutnaly místní víno a koupily si každá jednu lahev. Nutno podotknout, že ani jedna jsme ji nekupovala pro sebe ;-) Nejdřív jsme se samozřejmě proploužily městem. Ano, proploužily, protože s koncem dovolené jsem se konečně dostala do úplně nejpomalejšího módu, který umím. Nikoho nepřekvapí, že tu je taky zřícenina hradu. Na tenhle hrad utíkali papežové z Avignonu v přestrojení, aby je nikdo nepoznal a oddávali se tu veškerým světským radovánkám :-) Teď z něj zbyly trosky, které připomínají chvílemi spíš odpaďák.

Hned vedle téhle zříceniny stál stříbrný stan. Bylo skoro poledne a kolem se už hemžilo docela dost turistů. Řekly jsme si, že jsme proti nim kempovací nuly. A říkaly jsme si, že to musí být určitě Češi. A světe div se, o kus dál na parkovišti staré orezlé auto s pražskou SPZ, se zosmeným kolem na střeše a nálepkou „směšný odpad“ :-)) Ještě dodám, že týpek, který patřil ke stanu i k autu splnil vzezřením všechna očekávání :-)

Chateauneuf-du-Pap je malé město (možná spíš vesnice) obklíčené vinicemi a sklípky, stejně tak uvnitř města jsou v podstatě převážně sklepy a vinárny inzerující degustaci vín. My si tu dopřály oběd, ze kterého nám nadšení ještě dlouho nevyprchalo. Bylo to excelentní. A po ochutnávce ročníku 2003 a 2005 v jednom ze sklípků jsme se jednohlasně rozhodly pro 2005, který tímto doporučuji :-)

Abychom nevybočily ze zajetých kolejí, i cestou k Gorges d´Ardeche jsme trochu zabloudily na okraji St. Martin d´Ardeche. Dojely jsme až ke zpřístupněným jeskyním St. Marcel, ale protože bylo moc krásně, nechtěly jsme zalézat do jeskyní a vydaly se radši do kaňonu. Podle dostupných map a plánků to mělo být velmi jednoduché - jedna cesta dolů z kopce do kaňonu a pak jedna cesta kaňonem. Nic víc. Ale potvrdilo se, co už jsme tak nějak tušily a to, že Francouzi neumí udělat normální mapu a raději črtají velmi zjednodušená schémata. Dopadlo to tak, že místo po cestě jsme k řece sestoupily korytem, které zjevně bývá v některých obdobích dravou říčkou s vodopádem.

Cesta kaňonem kolem řeky umí ovšem taky překvapit - místy je trochu horolezecká, místy trochu speleologická :-) Ode mne získal rozhodně nejvyšší hodnocení uměleckého dojmu úsek, kdy se muselo plazit skálou po břiše a batoh strkat před sebou. Cestou zpátky k autu jsme pak objevily, jakou jednoduchou a širokou cestou jsme mohly sejít dolů. Ovšem jen za předpokladu, že by nás napadlo, že směrovka „camping → “ znamená „dojděte k vratům zamčeným zdaleka viditelným zámkem a tahle vrata obejděte, protože ani z jedné strany od nich není žádný plot a pak už jen kousek a jste u řeky“.

Nu a pak následoval poměrně tradiční večer - je pozdě, nemáme jídlo a nemáme ještě kde spát. Vše se nakonec vyřešilo k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. Potkaly jsme ještě otevřený intermarché a v cílovém městě Bollen na nás nečekaně vykoukla F1 neboli hotel Formule 1. Klárka se po týdnu konečně pořádně vyspí, je tu všude hrozně přetopeno a to i ve sprše a na záchodech, což vítáme s nekončícím nadšením. Tohle prostě kempy v půlce října už tak nějak nenabízejí. Výhodu kempu jsme poznaly hlavně jednu - všechny věci uložené v autě se v případě kempu prostě nechají v autě a průběžně si pro ně člověk chodí. Teď jsme musely nejdřív notnou dobu balit všechno, co se válelo po autě, pak to transportovat do druhého patra hotelu (vypadaly jsme tak trochu jako stěhováci) a ráno to zas všechno odnést zpátky.

Nevěřila bych, že se tahle věta objeví v některém ze zápisků z naší cetsy ale je to tak: je pozdě večer a mně je horko!!

A abych nezapomněla - další kolo výborného růžového a brie samozřejmě proběhlo i v F1 :-)

Apt → Lacoste → Apt :-) → Les Baux → Villeneuve-les-Avignon

Úterý 12.10. 2010

Poslední dny už budeme asi jen bloumat po malých městečkách. Navzdory předpovědi počasí strašící nás třemi dny deště bylo od rána nádherně a tak mě Provence mohla dál uchvacovat nekonečnými barvami.

Vesnička Lacoste se vynořila na naší trase nečekaná nezvaná. Samozřejmě jsme se tam musely zajet podívat, i když jsme tušily, že tak opravdu žádná továrna na oblečení nebude. Ale to jméno nás doslova přitáhlo. Navíc jak jsme se dočetly, v místním hradu sídlil Markýz de Sade a to jméno nás taky přitáhlo :-) Jeden by řekl, že v téhle vesnici snad ani nikdo nežije, jak tam bylo pusto. Ono taky v téhle vesnici toho opravdu moc není. Zmíněná zřícenina a sídlo umělecké univerzity s mnoha ateliéry, do kterých je vidět okny z ulice a nebývá to ošklivý pohled :-)

Les Baux - místo, které Klárce učarovalo při některé z jejích předchozích cest do provence a o jehož kvalitách by dokázala mluvit souvislým monologem i kdyby ji někdo probudil mimo prostor a čas ve čtvrté dimenzi, natož pak o půlnoci :-) Takže je jasné, že bylo třeba tam vyrazit. Nutno říci, že je to opravdu místo hodné návštěvy. Sice je zjevně hodně turistické (ani tady nechyběly turnikety k troskám hradu), ale takhle v říjnu, po sezóně, už si člověk tohle město může i vychutnat. V úzkých uličkách si slunce pohrávalo se stíny a členitý prostor všech možných oken, okenic, bran, průchodů a balkonků získával ještě další rozměry. Shora ze zbytků středověkého hradu může člověk dohlédnout až na moře, které odsud je jen nějaké desítky kilometrů (asi :-)). Kolem se zdvihají Alpilles, takové malé Alpičky, skrz které vedou stejně zákeřné klikaté silnice jako v těch velikých „opravdických“. Vydržela bych se na ty kopce dívat hodiny, asi se budu muset jednou nastěhovat do kopců, dělalo by mi to asi náramně dobře :-) V Les Baux je zajímavý románský kostel. Jednak má trochu jinak řešené rozdělení prostoru uvnitř a jednak má moc hezké moderní vitráže v oknech, které se s románským kostelem skvěle kamarádí (jak jsem se dočetla po návratu, jsou z roku 1960, vitráže vytvořil Max Ingrand a jako dar je věnoval monacký princ Rainier).

V Les Baux mají taky spoustu malých krámků s levandulí, mýdly a místní kosmetikou L´Occitance a taky moc krásné bonbonárny :-) Takže propukla taková menší nákupní horečka - nakupovaly jsme domů maminkám a ostatním mýdla v obchodě, kde byla snad jen ta mýdla.

Z Les Baux míříme k Avignonu. GPS s námi od včerejška už zase mluví, takže jedem podle ní. Asi má ale speciální program „vyhlídkové cesty“, protože trasa, kudy nás pán GPS vedl, se ani jinak nazvat nedá. Kromě pár místních farmářů ji totiž zjevně nikdo nepoužívá. Ale aspoň to byla zajímavá cesta, určitě hezčí než po hlavní silnici. V Avignonu jsme díky GPS trochu bloudily. Ano, není to žádné překvapení :-) On totiž pán GPS mluví tak pomalu, že i když bychom jely tryskovou rychlostí 20 km/h, stejně se nestihne vyžvejknout a mineme odbočku, kterou by nám rád poradil. Navzdory tomu jsme do Villeneuve dorazily ještě za světla, kemp byl otevřený a stihly jsme se ještě projít nočním městem, ve kterém je překvapivě veliký hrad. Byl samozřejmě už zavřený, ale zábavy se s ním užilo dost - modelingem bychom se sice já ani Zus neuživily, ale na fotky, které vznikly u zdí hradu jsem docela zvědavá :-)))

Ještě bych měla vysvětlit, proč 2x Apt - nechat si v kempu nabíjet baterie do foťáku je velmi ošemetné a velmi velmi snadno se na ně při balení zapomene. Ovšem opakování je matka moudrosti a tak jsme si cestu z Apt do Lacoste pro jistotu zopakovaly, abychom byly moudré :-)))

La Palud-sur-Verdon → Apt

Pondělí 11.10. 2010

 

Myslím, že to tak asi mělo být. Prostě jsme v tomhle kempu měly zůstat i další noc, pařit s Italama a seznámit se se Slovenkou Matiou. Klárka teda jako obvykle říká, že si to objednala, že ještě chtěla vidět Maxe - pastevecký pes, nádherné velké bílé zvíře. Taky nám teda už na začátku objednala, že máme potkat nějakého francouzského kamaráda (ideálně mladého hezkého), za kterým budeme do Provence jezdit na výlety. No a prý si ty objednávky nahoře občas trochu doplní nebo to přesně nepochopí, takže tohle bylo splnění objednávky, jen nám omylem poslali Italy a ne Francouze :-)

Ráno pro mne začalo tradičně čajem a čerstvým pečivem. Pro holky startovalo českou kávou, pokračovala italskou kávou a pak přišla ještě francouzská káva od Matii.To když jsme za ní dorazily, abycho se se Zus zaobíraly jejím bolavým krkem. Je to hrozně zajímavá ženská - je z Bratislavy, dvakrát se zamilovala ve Francii na skalách a už tu zůstala. Jen prý rozvod s národním hrdinou není jednoduchý. No, pro jistotu si na to dám v budoucnu pozor :-) Teď každopádně Matia (dříve Poláčková :-) vymýšlí mimo jiných věcí, jestli třeba na nějaký ten týden v sezoně nezkusit angažovat ve své „gite l´escales“ nějakou fyzio. Pro ty nebohé horolezce, kteří jsou bolaví ze stometrových cest v kaňonu. Takže si na nás se Zus vzala telefonní čísla. Pravděpodobně jí to nadšení do další sezóny opustí, ale třeba ne a budem mít veselou brigádu :-))

Po včerejším putování jsme dneska zase úplně umrtvené a tak asi čtyři hodiny chodíme po Moustiére a kocháme se. Je to další z malých malebných městeček. Kamenné dláždění tisíce odstínů, vysoko na skále kaple se zavěšenou hvězdou (až doma jsem si v průvodci přečetla, že je to typicky turistická profláknutá záležitost, psali o tom trochu nelichotivě, ale informace o davech lidí asi neplatí pro polovinu října, takže my jsme ten údajný kýč nepocítily), ze které se ukazuje i tisíce odstínů střech a dneska i nebe. Vzory v mracích snad nemají hranice, co kousek nebe, to paleta barev.

Zase jsem neodolaly a podlehly volání žaludku a přemlouvání chuťových pohárků. Restaurace, kde kotvíme na dnešní oběd je pizzerie, která vypadá spíš jako útulná kavárna. Malý prostor uvnitř je vyplněný fotkami, obrazy levandulových polí, keramikou, poličkami, často vlastně asi věcí velmi odlišných a špatně kombinovatelných. Všude je spousta pastelových barev. Racionálně by si člověk řekl, že je to řpeplácané, ale celek je naopak útulný, příjemný a neuvěřitelně hravý. Ale špatně se to popisuje. Takže je třeba to fotit, ale upřímně, na ty fotky jsem docela zvědavá, protože si nemyslím, že bych se na nich dokázala tvářit inteligentně, výrazem odpovídajícím kavárně. Spíš to bude vypadat jako z pomocné školky a ty hravé barvy z pozadí to jen podpoří :-)

Jídlo nás ani tentokrát nezklamalo. Předkrm ze salátu, vlašských ořechů, nivy a zalitý olivovým olejem a trochou balzamika mě oslovil a rozhodně si ho hodlám dělat doma ke druhé nebo třetí večeři :-)

Cestou jsme potkaly obchod s velkou zásobou pohledů a přání. Modří už vědí - nastala chvíle mojí pohledové nakupovací horečky, která bude mít plynulé pokračování při nejbližší příležitosti, kdy budu s jiskřícím zrakem pohledy psát :-) Z dnešního dne mám navíc tři krásná přání, kterým rozhodně hodlám pořídit slušivý zelený rámeček a pověsím si je na Hradčanské na zeď. A inspiraci na poličky na knihy třeba ještě taky dotáhnu do konce :-)

No a pak už jen dlouhá cesta do Apt. A tradičně několik marných odboček do dálek za již zavřenými kempy. A taky jedna odbočka k větrnému mlýnu, u kterého jsme uspořádaly ďábelskou fotografickou přestřelku, jejímž cílem bylo ulovit co nejvíc fotek fotících zbylých dvou aktérek.

Po dlouhé cestě a opakovaném projetí centra jsme v centru města konečně našly kemp. Mně přijde velmi luxusní a jsem ráda, že už někde jsme, večeříme, popíjímedalší z řady luxusních růžových vín a smějeme se, až nám tečou slzy.

Stan po ranním balení v dešti nakonec není tak mokrý, jak jsme se bály, neprší a dokonce už máme i plán na zítřek :-)

La Palud-sur-Verdon → Chalet de la Malin → Le Pont Sublime → La Palud-sur-Verdon (neboli cesta skrz Grand Canyon)

Neděle 10.10.2010

            Dneska jsme v podstatě celý den šly skrz kaňon. Z La Palud jsem na Chalet de la Malin dojely autem. Tam jsme ho nechaly, rpošly osmihodinovou procházkou kaňon, na konci v La Pont Sublime jsme si zavolaly taxík, ten nás odvezl k autu a pak zase zpátky do kempu v La Palud. S taxíkem se to tu takhle dělá. Kaňon lze projít jen po jedné stezce a když už člověk jednou sestoupí do kaňonu, musí holt dojít až na konec. A když nemá k dispozici dvě auta, z nichž jedno by mohl nechat na každém konci, tak mu nezbývá než vzít si taxíka, který pendluje mezi koncovými body stezky. Teda pokud se nechce zase vrátit zpátky pěšky :-)

Původní plán byl projít kaňon, nechat se odvézt taxíkem k autu a přesunout se o nějaké ty kilometry dál k jezeru do dalšího městečka. Nakonec se nám jako tradičně výlet prodloužil a my se vrátily zpátky do stejného kempu v La Palud. K velké radosti pana majitele, který nám omylem ráno naúčtoval o 2 Eura víc a hrozně ho to mrzelo. A k velké radosti dvou Italů, kteří kempovali vedle nás a výborně se bavili tím, že jsme ráno všechno sbalily a teď to zase všechno vybalujeme a stavíme :-)

Cesta kaňonem byla samozřejmě nádherná. A taky dost pestrá, po suti, po skále, po 200 schodech, co byly v podstatě žebřík ze skály do propasti :-) nebo třeba 700 metrů tunelem ve skále, jen s baterkou. Stále neuvěřitelné podzimní barvy, modrozelená řeka, pohledy ze skal desítky metrů dolů a naopak úplně od řeky pohled na stěny kaňonu, slabé šumění i hučení řeky... Nojo, kopce a voda ze mne dělají dokonalého radovana :-) A samozřejmě jsme zas udělaly milion jedna fotek.

Večer byl plný překvapení. Ti dva Italové, co vedle nás kempovali, nás zvali na kafe. Já se Zus jsme dělaly večeři a Klárka si šla po náročném výletu zachránit život italským kafem. A když jsme už konečně po dlouhé době dokázaly dodělat večeři, přišel jeden z Italů, Sylvano, že nás zvou na večeři do restaurace ke svým kamarádům. Já nechtěla, ale naštěstí jsem byla jediná a bylo moc dobře, že jsme vyrazily. Byla to neuvěřitelná mezinárodní večeře – Italové Sylvano a Ivo, Francouzka Bridget, my tři Češky a majitelka Gite l´Escales (to bylo místo, kde jsme večeřeli), Matia Edlinger, za svobodna Martina Poláčková, Slovenka z Bratislavy. Matia je lezkyně, jediná mistryně Československa v lezení. V průběhu večera se taky dostalo na naše povolání, takže z Matii vylezlo, že jí trápí bolesti krku, slovo dalo slovo a druhý den dopoledne jsme měly se Zuzkou práci :-) Moooc příjemný večer to byl a pro mne asi největší překvapení celé cesty :-)

Castellane → La Palud-sur-Verdon

 Sobota 9.10. 2010

Tak dneska to byl den hodně na pohodu. V plánu je vlastně jen výstup ke kostelíku nad Castellane a přesun do nejbližšího kempu – buď Rougon nebo La Palud, záleží, kde nějaký najdeme.

Kostelík v Castelane je na vysoké skále nad městem a vypadá moc krásně. Celé dopoledne byl schovaný v hustých bílých mracích. Vystoupaly jsme k němu i přesto, že Klárka celou dobu hořekovala nad tím, že je nemožné vyfotit hezké fotky v takovém počasí. Jinými slovy, bylo to moc hezké, ale nebylo vůbec poznat, že v okolí jsou hory a nebylo to prý ani trochu fotogenické. Klárka ale nelenila a prostě objednala, že v poledne mraky odejdou a bude sluníčko. Nerada to říkám, ale stalo se to přesně tak :-) V půl poledne se začaly mraky pomalinku odvalovat a v poledne už svítilo sluníčko. Máme tedy i fotky a můžeme jet :-)

Cestou jsem si dopřály piknik u Verdonu. Modrozelená řeka, hladké oblázky, čerstvá bageta a vláčné brie, sluníčko v zádech... je mi moc příjemné, že to s holkama máme podobně – prostě si každá sama sedneme k řece, jen koukáme a trochu fotíme, vstřebáváme.

V La Palud je spousta kempů, ale taky spousta naprosto nejasných směrovek. Každopádně my jsme na kemp narazily v podstatě omylem, najednou byl před námi. Takový malý, rodinný, moc příjemný. Zuzka ohodnotila bystrým okem naše sousedy – „támhleti do kaňonu rozhodně nikdy nevyrazí“. Támhleti byl pár něco mezi 50 a 60 lety. Pár minut po tomto konstatování vytáhnul „támhleten“ pán opasek plný expresek a jiné horovybavení :-) Hlavně nepodlehnout prvnímu dojmu :-)

Protože jsem věděla, že bych byla hodně protivná, kdybych se dneska aspoň trochu neprošla, nechala jsem holky v kempu a šla jsem. Holky zatím vyrazily na kávičku a nakupovat. Jako tradičně jsem se dezorientovala nad mapou a domluvila se s holkama, že půjdu po trase, která vedla samozřejmě úplně jiným směrem. Sice mi to došlo brzy, ale protože mám vybitý mobil a holky by nevěděly, kam jsem změnila trasu, šla jsem dál. Nakonec jsem se docela pěkně prošla, i když jednou cestou jsem šla tam a zpět a velkou část po silnici. Cestou jsem si zpívala a fotila a bylo mi fajn. Kousek od La Palud dokonce vedle mne zastavil v autě krásný francouzský chlap a ptal se, jestli nechci svézt nahoru do vesnice. Měl auto plné lidí, tak bych si s ním asi moc nepopovídala a navíc jsem se ráda ještě trochu prošla a tak jsem odmítla. Ale krásně se na něj koukalo :-)

Večer jsme si zas daly francouzské růžové, moc dobré, seděly jsme pod oblohou plnou hvězd a povídaly o motivačkách a silných zážitcích z her. Nebe je tak nádherné, že Zus neodolala a ustlala si venku. Já jsem dneska moc zimomřivá a tak radši lezu do stanu.

Castellane → Tour de Robion → Castellane

Pátek 8.10. 2010

V Office du tourism nám toho moc neřekli. Ale máme nějaké mapy a taky informaci, že mezi konci verdonského kaňonu sice podle průvodců má jezdit jeden autobus týdně a mělo by to být zrovna zítra, ale teorie neodpovídá praxi a nic tam nejezdí. Ale jde si vzít taxi. Takže vytvoření plánu na zdolání kaňonu zas odkládáme na večer a jdem na výlet :-)

Konečně kopce. Jako tradičně vyrážíme kolem poledního, protože si dopřáváme čerstvé croissanty a pain du chocolat z místní pekárny. Hned od začátku se na nás hrnou ze všech stran podzimní barvy. Klárka je teda trochu smutná, že zas není úplně jasno a všechno je jak v oparu a nebudou ideální fotky :-) Ale myslím, že její fotky budou i tak moc krásné. Jdem si, jak je komu příjemné, fotíme a kocháme se a mozek konečně dostal dovolenou (aspoň teda můj).

„...jsou ale dny kdy moře hoří vznícené vlastní rozlohou

to Neptunovi statní oři volní a říční náhle jsou

s poduškou Řípu pod hlavou pak ptáme se proč před pohořím

a před propastnou dálavou srdce se vzpíná chce blíž k mořím...“

- toho se prostě nemůžu zbavit, pořád mi zní tahle písnička v hlavě, když koukám na ty kopce kolem sebe.

Obědváme v sedle asi 1148 m n.m. s nádherným rozhledem kolem dokola. Jsme asi tak v půli cesty a udělaly jsme asi milion fotek :-) Celá naše cesta vede vlastně kolem jednoho z nejvyšších kopců v okolí a přesto, že vede jen okolo, je prostě pořád víc do kopce než z kopce – prostě nějaké kouzlo :-) Mimochodem, jen jednosměrná cesta na vrchol toho kopce byla psaná na 6 hodin chůze stejně, jako ta naše okružní, takže je to asi trochu krpál :-)

Když jsme balily batohy k odchodu ze sedla, najednou se z hloubky pod námi vzneslo asi sedm orlů, zakroužili nad námi a plachtili pryč. Byl to hodně silný zážitek. Z toho všeho dohromady jsem zas úplný radovan :-) Krásný podzim plný šípků, ostružin, trnek, barevných keřů a stromů, se mnou hrozně cvičí. V duchu si vybavuju, jak tuhle náladu se mnou párkrát někdo zažil a některé ta moje dětská radost asi docela pobavila. Holky už vypadají unaveně, tak je nechci moc provokovat a zkouším své nadšení tolik nezdůrazňovat :-) Některé věci mě ale prostě nepřestanou naplňovat úžasem a pokorou. Mohutné skály kolem nás, které vypadají, jako by se zrovna před chvílí vyvlnily na povrch odněkud z hlubin. Převisy vytvořené pláty, které budí dojem, že se během chvíle po sobě sklouznou, že si člověk hned v duchu řekne, ať se to stane až za chvíli, až projdeme kolem a budeme v bezpečí :-)

A jsme zpátky ve známém kempu jménem Camping Le Frederic Mistral. To jméno je tu všudypřítomné, až později jsme zjistily, že to byl místní věhlasný básník. V kempu prý teče i teplá voda – já jsem to dokázala až na třetí pokus, večer i ráno jsem měla prostě smůlu nebo byla nešikovná. Nu, o to větší mi bylo teplo, když jsem vylezla z té studené vody :-)

Zuzka uvařila k večeři výborné těstoviny s tuňákem a paprikou, otevřely jsme si k tomu tradičně skvělé růžové víno (tentokrát z Bordeaux) a řešíme, jak to asi chodí ve čtvrté dimenzi, mimozemský život, šamany, objednávky „tam nahoru“ a podobná témata. Teda spíš holky mluví a já poslouchám.

Taky jsem si dneska vybila celou baterku mobilu, protože se mi asi taky z radosti z krásného dne sám zapnul a celý den si vesele mezi kopci hledal signál. Marně.

Cagnes-sur-Mer → Vence → Castellane

Čtvrtek 7.10. 2010

To byl spánek za odměnu! Pod širákem, na nebi chvílemi i hvězdy, ráno ptáci a nebe bez mráčku. V kempu je zatím klídek, ranní sprcha je mooooc příjemně teplá (i když podle Klárky by teplota vody klidně mohla ještě kousek vystoupat :-) Holky vyspávají a mně takovéhle ráno dneska naprosto vyhovuje, protože nemusím mluvit a jen si čtu.

Zatím jsem bezkonkurenčně nejžravější člen výpravy (nejspíš se to nezmění) a trochu se za to stydím a ze všech sil se snažím svůj hlad moc neprezentovat. Dokonce jsem sáhla už i k takovým praktikám, jako je tajná konzumace čokolády. Ta už mi ale došla...

Jeden z dnešních cílů je Vence. Dneska pán GPS zatím spolupracuje, takže jsme sem dorazily na první pokus. Haha, je o pár hodin později a teď už vím, že to tak není. GPS se z neznámých důvodů prostě rozhodla nedělat prostě vůbec nic – když my máme dovolenou, proč by pan GPS měl dřít. A tak se ani nezapne.

Jsem zase tak trochu radovan, ale Vence je opravdu nádherné městečko. Středověké, kamenné, na kopci je vidět už z dálky. Zalité sluníčkem, všude plno vůně z malých kaváren, pekáren a restaurací. Takže nejdřív nastaly v uličkách Vence fotografické orgie se všemi možnými průhledy pod podloubími a horami v pozadí. Tři osoby, tři foťáky. Kam se na nás hrabou japonští turisti a všichni reportéři :-)

Na náměstí v jedné z mnoha restaurací s posezením venku jsme si dalyvýborné plat du jour. Objednávání bylo jako z hloupé komedie – vystřídali se u nás dva vrchní – druhá slečna uměla totiž přeložit do angličtinyz jídelního lístku o dvě slova víc. Takže jsme se s pomocí gest, které Zuzka pochopila a řekla „Do you mean ostrich?“ dozvěděly aspoň základní údaje o menu – z jakých zvířat bylo pořízeno. Ono by to teda bylo ve finále jedno, protože jsme se tu daly co se týče jídla na zkoušení neznámého, ale jen pro pobavení - já podle těch gest tipovala lamu :-) Každopádně jídlo stálo rozhodně zato.

Ve Vence stojí kaple, kterou celou navrhnul a vyzdobil Henry Matisse. Samozřejmě jako správný barbar jsem si ke jménu nedokázala přiřadit nic dalšího. Ještě že máme všechny ty knihy v autě a člověk si ledascos může přečíst. Kaple je velmi moderní a velmi turistická, takže vstup rozhodně není zadarmo :-) Prostor kaple tvoří jen jedna velká místnost vymalovaná bíle a všechny kresby jsou jen černé obrysy postav. Dočetly jsme se, že to bylo poslední Matissovo dílo a protože nechtěl, aby v tom byl poznat jeho typický rukopis, vzal prostě dvoumetrovou tyč, na ní přivázal štětec a tím kreslil. Výsledek je takový, že asi každého hned napadne, že tohle by přeci dokázal taky nakreslit :-) Nejvíc se mi líbila myšlenka kombinovat barevné vitráže a bílý prostor tak, aby sluneční paprsky zvenčí přes vitráže vykreslovaly uvnitř kaple barevné obrazce. Škoda jen, že jsme byly v kapli zrovna když bylo venku zamračeno :-) A taky trochu škoda, že francouzsky umí jen Zuzka, která nám nemohla přečíst všechny popisky a překládat místní výklad, jen jsme pochopily, že všechno uvnitř kaple má určitou symboliku a smysl. Je to dost jiná kaple, než na jakou je člověk zvyklý, mě třeba dost zaskočila, ale vlastně se mi ten čistý prostor dost líbil (možná je to zvyk na nemocniční sterilitu :-)

A teď hurá do Castellane. Mezi kopci, po neuvěřitelných serpentinách. ty bych chtěla vyfotit taťkovi, ale není moc kde zastavit. Každopádně tati, jsou to serpentiny jako když koukáme na Tour de France, jen ne v tak velké nadmořské výšce :-)

Do Castellane jsme dorazily dost pozdě a chvíli to vypadalo, že žádný z milionu místních kempů není už v říjnu otevřený. V osm večer člověk nerad potkává další a další cedule „letos již zavřeno“. Nakonec jsme našly příjemný malý kemp, který teď asi bude chvíli naším základním táborem. Původně jsme odtud chtěly vyrazit do verdonského kaňonu, ale v průvodci jsme se dočetly popis trasy a nějak se nám přestalo chtít procházet Grand Canyon s plnou polní a vymýšlíme náhradní plán. Trochu nás to vyděsilo, tak uvidíme zítra v Office du tourism :-)

kdesi v Itálii → Eze → Cagnes-sur-Mer

Středa 6.10. 2010

Skoro celý den jsme ještě v autě. Naštěstí jedem po pobřeží a je tu všude moc krásně. A hlavně tu svítí sluníčko, což je po dešti u nás, v Německu a po tmě v italských tunelech příjemná změna. Důležitý poznatek cesty z Menton do Nice: nedá se tu nikde zaparkovat nebo dokonce dojít na záchod (ano, por nás holky je tohle hodně důležité). Ale nakonec se i tento problém podařilo zdárně vyřešit ;-)

Něco málo k Eze – asi 4x jsme tam zabloudily, což v těch uzounkých klikatých strmých ulicích bylo v korábu dost o ústa. Zuzka jako řidička měla v té chvíli asi nervy napnuté jako struny. Ale stálo to za to. Aspoň teda mně. Vesnička Eze je fakt nádherná. Je usazená na skále nad mořem, skoro pevnost je to.

Krom oslňujících výhledů na moře zalité sluníčkem jsem tu konečně okusila to, o čem píše každý průvodce – vůně. Levandule z mýdel, koření, čaj, zkaramelizovaný cukr přilepený na upražených ořeších, vůně z teras restaurací, to všechno se na mě hrnulo z uliček Eze. Jen je to tu trochu jako náš Krumlov – nádherná a silná atmosféra dostává nafrak turistickým ruchem a za nejkrásnějším výhledem z vrchu Eze se musí skrz turniket za 5 euráčů. Trochu mi zkazili chuť...

Kempujeme v Cagnes-sur-Mer. Kemp u moře (podle průvodce i ukazatelů existuje) jsme nepotkali, ten náš není ani moc hezký, ale už je nám to jedno. Jsme unavené a rozlámané z cestování, holky z řízení asi trochu ve stresu a všechny jsme tak nějak mimo.

Ale k moři je třeba zajít a tak jsme tu. Sedíme na břehu, Klárka leží na kameni a nechává se naprosto vědomě uspávat šuměním moře, protože by to bylo rozhodně jednodušší řešení než jít zas zpátky tu dálku do kempu :-) Nu a čistě náhodou jsme cestou k moři taky koupily víno :-)

Camping Le Val Fleuri opravdu není u moře!! Cesta zpátky od moře do kempu byla jako z Příběnic – za každou zatáčkou člověk doufal, že už tam bude a pořád nic...

Zličín → odpočívadlo kdesi v Itálii

Úterý 5.10. 2010

Ranní přemýšlení o tom, jak moc mám na balení chvátat, usměrnila sms od Zuzky – auto má pokažená dálková světla a Zuzka zatím ještě nevyjela. Takže balení může proběhnout v klidu a pohodě :-)

Králičí batoh je snad bezedný. Krom pár drobností, co chci mít v autě při ruce, se tam vešlo úplně všechno!! A to mám jako tradičně milion nadbytečných věcí! Krom nadbytečných věcí mám taky ještě hodně nadbytečný opar :-( Asi aby vytvořil přirozenou bariéru proti odtékající rýmě...

Nakonec „již“ v 17.30 opouštíme Zličín :-) Jedem úplným korábem a to je dobře, protože lije jak z konve hned kus za Prahou a trvá to velkou část noci, takže koráb se aspoň udrží na rozbouřené hladině.

Noc byla zážitek asi hlavně pro Klárku, která řídila asi do půl druhé. Pak už ani ona nemohla a ustlaly jsme si na pár hodin na parkovišti v autě. Ráno jsme se pak horko těžko rozhýbaly a v půl šesté zas hurá dál.

Cesta přes Itálii se dá popsat jednoduše – tolik tunelů v jednom dni jsem si ani nedovedla představit, natož abych je v jednom dni projížděla.

Dámská jízda do Provence aneb Abbey Road bez Abbaye

Pondělí 4.10., večer předtím

Je pondělí večer a já už od soboty přemýšlím, jak bych se začala bouřit proti faktu, že tělo onemocní vždycky ve chvíli, když si to může dovolit. Takže v mém případě v sobotu večer :-)

Protože jsem si řekla, že už jsem velká holka a otálení už bylo dost, stala jsem se hrdou majitelkou několika parádních nových věcí, třeba samonafukovací karimatky (nádherně zelené :-)) a foťáku. K obému se schylovalo už pěknou řádku měsíců, možná i pár let :-)

Už jsem tak dlouho nikde nebyla, hrozně se těším. Sluníčko, moře, hory, vesnice,... Jupí! Už zítra.